První dvě hodiny byly sice náročný, ale vzhledem k tomu, že pan režisér usoudil, že šatičky možná nebudou do mínus padesáti stupňů úplně ideální oděv a povolil mi legíny a kožíšek, dalo se to vydržet. Pak ale přichází na řadu ta střecha... Mimochodem mě dneska dost pobavil telefonát s produkcí, která mi oznámila, že při popisu natáčení na blogu můžu přidat na dramatičnosti. Překvapuje mě, že nebylo vidět, jak moc jsem doopravdy trpěla. Možná to bude tím, že na střechu se mnou vylezli už pouze režisér a kameraman. Přestože nejhorší část pro ostatní byla "jen" vyšplhat po ledovym žebříku a přežít ten studenej vítr nahoře - nikdo se neodvážil.
Kdyby si náhodou někdo myslel, že tohle je momentka, kdy fotoaparát nevnímám a soustředim se na přezouvání, tak ne. To je čistá ignorace slov Adél, koukni na mě, usměj se.... Tady už jsem totiž hodně naštvaná, mám omrzliny druhýho stupně, zničený boty a na nohy už se nemůžu ani postavit. Necejtim ruce, ale už je mi vlastně jedno, jestli se na žebříku neudržim a při lezení dolu spadnu. Chci jenom do tepla!
No, ale jako vždycky mě vztek nakonec přejde, a když si konečně můžu obout teplý boty a pořádnou bundu, trochu se uklidnim. Zahřeju se sice až doma v horký vaně, ale z natáčení už odjíždim s dobrým pocitem, že jsme udělali kus práce, a šílenosti, který si na mě štáb Kloboukfilmu vymyslel, vypadají na kameře super. Takže se na výsledek moc těšim a vy byste měli taky ;-)